Padlý anděl - ukázka 1

Hned jak ji spatřila, věděla, o koho jde. Hleděla na ni a viděla její minulost i budoucnost, nebo spíše více možných budoucností. A tehdy jí došlo, že tohle je její úkol a zároveň klíč ke druhé straně.

Když tehdy zemřela, zůstala zde, aby dohlédla na svého syna, tolik ho milovala a strachovala se o něj, že jej prostě nedokázala úplně opustit. Ale to už bylo dávno. Lex už ji nepotřeboval a ona si připadala s postupujícím časem stále slabší a slabší. Vytrácela se jako dávná vzpomínka, ale přesto nemohla zmizet docela. Doslova jako by ji tu něco drželo.

Občas bloudila domem a po rodinných pozemcích, ale nikoho nestrašila, vlastně o její přítomnosti neměl nikdo ani tušení. Občas si jí všimlo nebo její přítomnost vycítilo nějaké zvíře, třeba kůň nebo kočka, ale to bylo vše. Lidé o ní nevěděli a ona ani neměla zájem dávat svou přítomnost nějak najevo. Většinu času trávívala ve své ložnici, kde ji nikdo nerušil, tedy kromě služky, která ráno chodila otevřít okno a k večeru ho zase zavírala a jednou týdně zde utřela prach a dala do koupelny čisté ručníky, jako by je snad někdo používal. Jednou za čas také vyprala její župan. To bylo vše.

Skoro jako když byla ještě naživu. Tenhle malebný pokoj jí byl vždycky útočištěm, kde se skrývala před světem, ale hlavně před svým manželem. Kdysi to býval okouzlující muž a ona se do něj bláznivě zamilovala, ale po čase se něco změnilo, její láska k němu postupně vadla, až se úplně vytratila a ona si nepřála nic jiného, než od něho odejít. To však nebylo tak jednoduché, byl tu Lex, jejich jediné dítě, a Henry jí několikrát dost jasně naznačil, že jestli odejde, svého syna už víckrát neuvidí. A tak zůstala.

Postupem času se čím dál více uzavírala tady ve své ložnici, bylo to vězení a zároveň svoboda. A vida, nic se od té doby nezměnilo.

Když ještě žila, několikrát přemýšlela o smrti a naivně si představovala, že ta ji osvobodí, že díky ní odtud navždy unikne. A teď? Sedí tady ve svém pokoji stejně jako tehdy. Může odejít, ale nemá kam. A tak tu tráví čas nicneděláním. Občas o něčem přemýšlí, ale většinou prostě jen je. Žádné myšlenky, žádný pohyb, dech, žádný zvuk, tlukot srdce, nezabírá žádný prostor. Cogito, ergo sum, pravil Descartes. To ale nebyl mrtvý. Ona nemyslela, a přesto tady byla.

A tak plynuly hodiny, dny, měsíce, léta. Služebné se střídaly a její syn mezitím dospěl, ale jinak zůstávalo vše při starém. Země se stále otáčela, slunce vstávalo na východě a zapadalo na západě, den střídala noc a noc zase den a ona už pomalu přestala vnímat čas. Žila mimo něj.

I když "žila" je dost nadnesený pojem, spíše existovala.

Najednou se tu však objevila tato žena a vytrhla ji z letargie a letité rutiny. A Celeste okamžitě pochopila, že ona je tím, na co celou dobu čekala. Když už před lety chtěla odejít na druhou stranu, na místo, kam odcházejí duše všech zemřelých, překvapeně zjistila, že nemůže jít, že ji tu něco drží. Něco, co musí udělat. Tehdy ovšem absolutně neměla představu, co by to mohlo být. Domnívala se, že to souvisí s jejím synem nebo s manželem, ale mýlila se. Kolik času jen strávila uvažováním o tom tajemném úkolu, který tu měla vykonat a o jehož náplni neměla sebemenší tušení. A teď najednou měla cíl.

Už věděla, koho se její poslání týká. Věděla, že musí tu ženu chránit, protože jí hrozí nebezpečí. Jenže netušila kdy. A hlavně neměla nejmenší ponětí, jak to provede. Vždyť co zmůže nehmotná žena, která se nemůže nijak fyzicky projevit? Dokonce nemá ani hlas, kterým by mohla varovat či poradit. Tak nějak ale tušila, že na tom, jak tohle celé dopadne, závisí mnoho, ne jen její budoucnost a budoucnost Claire, ale i mnoho dalších životních osudů. Byla to obrovská zodpovědnost, ale Celeste ani na chvilku nezaváhala. Neodmítla by tento úkol, ani kdyby mohla.

Padlý anděl - 2. kapitola

Padlý anděl - ukázka 3

Aniž by o tom kdovíjak přemýšlela, automaticky zamířila k lesnímu jezírku na okraji rodinných pozemků, kam ji přede dvěma týdny vzal Lex. Bylo to den po tom, co ji poprvé políbil a ona odtud málem zpanikařeně utekla. Připuštění si, že k němu cítí něco víc, než by jako nevlastní sestra měla, bylo těžké, ale vědomí, že on cítí to samé k ní... Tehdy ji to vyděsilo a chtěla odtud prchnout a oba je tím zachránit, než bude příliš pozdě. Stále si nebyla jistá, zda udělala dobře, nebo ne, když se tu rozhodla zůstat, to ukáže až čas, ale ať už to dopadne jakkoli, nelituje toho. Každý den s ním jí za to stojí.

Ten den, co ji vzal k jezírku, byl podivně zamlklý, po celou cestu neřekl ani slovo. Cítila z něj tehdy melancholickou symfonii studu, provinilosti, sebekázně, neurčitého vzteku a zarputilosti, to vše navíc prodchnuté v basových tónech slabou rezonancí lásky, která, ač hrající velato, působila v celém tom koncertu značně disharmonicky. Nikdo z nich se ale nehodlal k událostem předešlého dne vracet, nechtěli řešit ten polibek a nebezpečně se vyvíjející vzájemný vztah. Proto se Lex rozhodl zabrousit do minulosti. Zdálo se mnohem jednodušší hovořit o vzpomínkách než o současných problémech, které ovšem nebudou moci odsouvat donekonečna.

"V dětství jsem sem často utíkal, když to bylo doma neúnosné," sdělil jí, když dorazili na to malebné místečko. "I teď si sem ještě jezdím vyčistit hlavu."

"Je tu nádherně," prohlásila okouzleně a posadila se na zem, aniž by si dělala hlavu s tím, že si od trávy zamaže kalhoty. Panoval zde takový klid, že si mohla dovolit polevit v ostražitosti a úplně se vnitřně uvolnit.

Jezírko nebylo nijak extra velké a troufla by si tvrdit, že v modrozeleně zbarvené vodě ani nežijí žádné ryby, ale to nevadilo, protože vše kolem přímo kypělo životem. V rákosí kuňkaly žáby, z trávy vykukovaly tisíce barevných květů, žlutých devaterníků, růžových hvozdíků, bílých ptačinců a modrých zvonků. Na druhé straně vodní plochy trylkoval jeden z posledních skřivanů, co ještě neodletěl na jih. Svými smysly to všechno objímala, vnímala drobné broučky i mravence, hlemýždě, žáby a vysoko nad korunami stromů kroužícího dravce. Vzduch voněl po jehličí, mechu a chladivé vodě, po svěží trávě a ostružinách, které jí Lex podával na dlani.

Strčila si do pusy jeden fialovočerný plod a sladká šťáva jí vytryskla v ústech gejzírem sladkosti. Všechno bylo o tolik intenzivnější, když dovolila svým smyslům, aby si dělaly, co chtějí.

"Kde jsi?" zeptal se jí po chvíli tiše Lex, jehož už opustila ona směs pocitů a vystřídal ji prostý klid.

"Kéž bys to mohl všechno cítit, každého tvora, každou rostlinu, vítr..." odvětila zasněně.

"To bych rád," kývl a náhle ji lehce objal paží kolem ramen a ona mu naprosto přirozeně položila hlavu na rameno, zavřela oči a jen vnímala vůně a tiché zvuky vody a šumění větru. Souznění, jež mezi nimi tehdy bylo, nemělo nic společného se zmatenými pocity, jaké vůči sobě navzájem chovali, v tom objetí nešlo o projev milenecké lásky, bylo to jen spojení dvou duší, blízkost dvou osob, dvou srdcí pohnutých kouzlem "obyčejné" přírodní scenérie.

Vydala se tedy k tomuto lesnímu jezírku. Její klisně ale jako kdyby se na vyjížďku vůbec nechtělo. Sotva Claire krokem objela sídlo, Cristel se začala podivně ošívat a přešlapovat na místě, jako by ji něco znervózňovalo. "Copak je?" ptala se jí jezdkyně a poplácala ji přitom konejšivě po šíji. Kobylka však jen frkla a nespokojeně pohodila hlavou.

Claire se zhluboka nadechla a vypustila svůj po většinu času vězněný šestý smysl ven. Ten se okamžitě, jásaje nad neočekávaně nabytou svobodou, rozprostřel po okolní krajině, prozkoumával ji, prohmatával každý kout, ale nikde nenacházel nic, co by mělo Cristel rozrušovat. Zkrotila jej tedy a vecpala zpět do komůrky ve své mysli, která ovšem nikdy nešla bezpečně uzavřít, ve dveřích vždy zůstala drobná škvíra, jíž její schopnosti neustále zlomyslně prosakovaly.

Ještě pár minut klisnu chlácholila, než se jí konečně podařilo přesvědčit ji ke spolupráci. To se ovšem poměrně záhy ukázalo jako opravdu špatný nápad. Poté, co se konečně ocitla pod tmavou klenbou katedrály lesa, stačilo ujet jen pár metrů, aby spatřila kmen vyvráceného stromu ležet přímo přes cestu. Nejspíše sem padl při té bouři přede dvěma dny.

Mohla se otočit a vrátit domů, ale to by byla škoda, když se nacházela tak blízko cíli. Navíc byla dobrá jezdkyně a cestu blokoval z větší části pouze silný kmen, žádné do výšky trčící větve, neměl by tedy být problém překážku prostě přeskočit. Přešla tedy do klusu a v tu chvíli se jí zdálo, že se sedlo maličko svezlo ke straně. Ale vždyť jsem ho přece utahovala! Možná měla hned seskočit z koňského hřbetu a vše zkontrolovat, ale od jezera ji dělilo už jen nějakých sto padesát metrů. Když to vydrželo doteď, pár minut navíc už nehraje žádnou roli, říkala si.

Dala tedy klisně signál ke skoku, jenže ta se na poslední chvíli zastavila a odmítala ji poslechnout. "Dobře, dobře, udělám to hned," slíbila zvířeti a chystala se sesednout. Nestihla se však ještě ani pohnout, když Cristel zničehonic vyhodila zadníma nohama a Claire vyletěla ze sedla. Vteřinu plula vzduchem a měla obrovské štěstí, že přitom nenabrala žádný strom, vzápětí však přistála na tvrdé zemi, chvilku se kutálela po mírně svažitém terénu, netušíc, o co všechno už se praštila, až ji prudký náraz do hlavy zbavil vědomí.

Padlý anděl - kapitola 17