Jedná se o básnickou sbírku vydanou vlastním nákladem. Básně v ní jsou výběrem z mé tvorby za cca 15leté období. V knize najdete celkem 49 textů o lásce, světě, naději, smutku, bolesti i smrti. Níže si můžete přečíst několik vybraných básní (ne všechny jsou ve sbírce obsaženy).

V případě, že byste měli o knihu zájem, mě neváhejte kontaktovat, za 130 Kč + poštovné může být Vaše.

Básník

Kdo smí se básníkem nazývati?
Snad každý, kdo umí verše psáti?
Či jen ten, jemuž dán byl talent shůry,
srdce plné citu, však v mysli kruté stvůry?

Je básníkem pravým, koho v ráji had
milostné verše jako krajku učil tkát,
dal mu schopnost slovy tvořit světy,
lež nazývat pravdou a ošklivost skrýt květy?

Nebo jest básníkem pravým,
kdo ve vášni své je tak dravým,
že vlastním perem rozdírá si duši,
však k jeho slovům ostatní jsou hluší?

Kdo touhy svého srdce volá do světa,
marný ten bídný, chromý poeta,
jenž před životem dává přednost snům
a nakonec propadá svým vnitřním démonům?

Proč jeden z nich je v záři reflektorů
a druhý propadá se hlouběji tam dolů,
do bídy, špíny, však duše jeho kvete
a nejvíc zpívá, když údy z kloubů rvete?

Vždyť pravý básník je básníkem bolesti,
poroby, útlaku, zloby a neštěstí,
lásky a zrady, bardem jest zločinu,
společník utrpení, co nemá příčinu.

Za talent příliš krutou daní platí,
však trýzeň svou do krásných barev šatí,
opilý touhou a láskou k poezii,
hrdě se pyšní svou zvrácenou fantazií.

Jen takový básníkem smí se zvát,
kdo za ženu úzkost chce si brát,
kdo čarovnými slovy lidem srdce mění,
na chvíli proslaví se, pak zmizí v zapomnění.

Sidonia von Bork

Jsi

Jsi mnohem víc než jenom láska,
jsi barva křídel od modráska,
paprsek světla v temnotě,
nejhezčí chvíle v životě.
Jsi klid svátečního dne,
růže, co se k slunci pne,
jsi první paprsek svítání,
jsi loučení i vítání.
Jsi první polibek i dotek dlaní,
jeptišek svaté rozjímání,
jsi perla na dně jezera,
kantáta Gustava Mahlera,
duha na jasném nebi v létě,
malířův štětec na paletě.
Jsi princem z knížky pohádek,
peříčka z křídel volavek,
sladká tajemství dívčích snů,
plamen svíčky, co rozežene tmu.
Jsi tečka na konci věty,
jsi brána v paralelní světy,
jsi nejnovější objev vědy,
mé poprvé a naposledy.

Terrestris

Krásná i krutá ve své pýše,
žiješ si věčně mimo čas,
vidělas vzkvétat velké říše
a následně je padnout zas.

Zažilas bolest Orfeovu
i radost z narození Krista,
slavný mír a poté znovu
jak lidstvo záhubu si chystá.

Teď matka tvá je zmrzačená,
ty smutné oči zavíráš,
hloupostí světa znechucená.

Jak blaze žilo se ti kdys!
Na zašlé mládí vzpomínáš,
nešťastná Terrestris.

Deprese

Toužím se obalit v samotě,
chci rozplynout se v prázdnotě,
vyblednout v zvláštní křehký sen.

Ač na svět se často usmívám,
s každým dnem pomalu umírám,
zřejmě mi chybí šťastný gen.

Temnota mou mysl obestřela,
rány na duši znovu otevřela,
mě v hlavě začalo se smrákat.

Já ztrácím se v mlze z mořských pěn,
chci zavřít se do čtyř holých stěn
a navždy jen spát a plakat.

Gotika

Svět kolem nás se rozpadá
jak bývalá farní zahrada,
tak jako kříže podél cest,
co nemohly už déle snést
tu sobeckost a absenci víry.
I atlantům již docházejí síly.

Můj rodný dům se rozpadá
jak dávno rozluštěná záhada,
jak staré sochy z kamení
a kde zjara potok pramení,
tam nalezneš už jenom prach,
těla předků spící na marách.

I život můj se rozpadá
jako duše má, má nálada,
však z šílenství já nemám strach,
jsem zvyklá bloudit v temnotách
a z křídel ptáků osud číst,
písně dávno zašlých míst.

Vše kolem nás se rozpadá,
až beznaděj nás přepadá.
Jako křídla Ikarova
nevrátí se láska znova,
chmury máš vepsány na čele,
je ticho v gotickém kostele.

Samota

Salon je pustý chrám,
rozpité skvrny v nátěru,
rozum přepadá stihomam,
tísnivá agónie večerů.

Tikot hodin měří čas,
duše se samotou dusí,
ubíhajících minut dutý hlas
se táhne jak po nebi husy.

Vytepaná slova básníkova
čtu ospale z bledého papíru,
v mysli z nich se mi ková
drátěná košile na míru.

Slova lásky jak krůpěje jedu,
jako trny bodají do srdce,
zradu já odpustit nedovedu,
žal, který chutná po trnce.

Lepkavá temnota smysly otupuje
a sklenice vína hořkne jak pelyněk,
jediná svíčka mi knihu ozařuje,
skomírající plamen zašlých vzpomínek.

Zemřel čas, teď z minuty jsou léta
a místo pokoje hřbitov dívčích snů,
krvavá orchidej na hrobě lásky vzkvétá
a kvésti bude až do konce mých dnů.

Zloději labutí

Volnost má křídla labutí,
na nichž se toužím vznést,
podlehnout citů vzedmutí,
i když mě očekává trest.

Spojení.

Pro lásku stojí za to žít,
riskovat vše jen pro polibek...
Dvé srdcí má jedním rytmem bít,
pár vteřin či celý dlouhý věk.

Splynutí duší.

Může být pravá láska hříchem?
Kde nachází se ta hranice?
Snad uzamčena v obrazu tichém,
jak labuť do dáli hledíce.

Vytržení.

Krvácející srdce svírám v dlani,
když vina pošpiní vřelý cit.
Ač denně budu snít o setkání,
musíme se navždy rozloučit.

Hanebnost.

Hrozbami mě o klid připraví
a krom lásky zcizí i můj osud.
Ten zločin snad čas napraví,
však hořkost, tu cítím dosud.

Ztráta.

Už za tajemství jsem zaplatila,
však znovu trpět mě donutí.
Já proto štětec navždy odložila,
nebudu otrokem zlodějů labutí.

Oběť.

*Báseň je inspirována příběhem Beatrice de Clerval z knihy Zloději labutí.

Alka velká

(Věnováno Toddu McGrainovi)

Na skále vznešeně, nehybně sedí,
svůj smutný pohled k moři upírá,
k malému ostrovu jak k perle hledí
a v myšlenkách se zpátky ubírá.

Do časů, kdy měla přátel tisíce,
létali nad mořem, hnízdili ve skalách,
povětřím nesla se výkřiků směsice,
při lovu, hře či při námluvách.

Pak ale do ráje vkročili lidé
a svými zbraněmi šířili smrt.
Až nakonec nikdo nezbyde,
na seznamu druhů přibyl další škrt.

Teď poslední alka je z chladného kovu
a mrtvýma očima se k obzoru dívá.
Připomínka ptáků, co nevrátí se znovu,
neboť co jednou zmizelo, neožívá.

Bílá noc

Měsíc bíle hoří
a v dálce v moři
slunce se plaví,
jak krev obzor barví.

Smrt hvězdných světel,
smutně bledý večer
a po tmě, co mi je blízká,
teď tuze se mi stýská.

Noc má barvu mléka,
z ní mlha v slzách stéká
a tajemná aurora severu
smutní po sametovém večeru.